Dobrý charakter lze vyučovat. Ctnosti, které ho tvoří, bychom měli záměrně rozvíjet nejen v rodině, ale i ve škole, a to jak v předmětech k tomu speciálně určených, tak skrze celou školní kulturu, napříč všemi předměty. To tvrdí autoři knihy Výchova charakteru a výuka ctnosti ve školách. Ta vybaví čtenáře nejen teoretickou základnou (relevantními daty z oblasti výchovy charakteru, psychologie a filozofie výchovy,…) ale i praktickými návody a ukázkovými lekcemi výchovy charakteru ve škole. Kniha je vhodná nejen pro pedagogy a ředitele, ale pro všechny ty, kdo věří, že na charakteru opravdu záleží.

Zápletka knihy je zřejmá – jde o charakter. Pokud vám záleží na charakteru vašich dětí nebo dokonce vašem vlastním, mohlo by to být i napínavé. Naučit dítě číst, psát, počítat nebo třeba kotoul letmo představuje určité didaktické umění ze strany učitele. Současná pedagogika je v tomto ohledu značně pokročilá. Vyvinula nespočet vynikajících metodických strategií, jak dětem předat informace, fakta, poznatky a dovednosti. Co ale pedagogice dělá problém, je výchova charakteru nebo učení dobru. Bylo to tak odnepaměti, dnes obzvlášť. Od vypuknutí vědecko-technické revoluce jsme jako lidstvo urazili ohromný kus cesty v oblasti poznání, a to se promítlo do obsahu výchovy a vzdělávání. Množství informací, které si děti musejí osvojit, je tak přemáhající, že není čas „pěstovat mravy“. Teoreticky víme, že výchova a vzdělávání by neměly být pouze o předávání poznatků. V každé příručce typu Úvod do pedagogiky, Základy pedagogiky apod. se dočteme, že kromě předávání poznatků musíme formovat také morálně-volní složku charakteru. Musíme učit dobru. Umíme to ale? Jde to vůbec? Existuje na to nějaká metoda? Co k tomu řekli velcí vychovatelé před námi – Sokrates, Komenský, Rousseau a jiní?